12. 10. 2026
Nejvyšší soud se v nedávném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 315/2026 ze dne 22. 7. 2026 zabýval otázkou promlčitelnosti nároku na odstranění vad prohlášení vlastníka, přičemž uzavřel, že předmětný nárok promlčení nepodléhá. Odmítl tak závěry nižších soudů, které nárok na opravu prohlášení posoudily jako promlčený v obecné tříleté lhůtě. Prohlášení vlastníka má podle Nejvyššího soudu věcněprávní povahu a jeho vady mohou závažně zasahovat do vlastnických práv. Tím otevřel cestu vlastníkům jednotek k nápravě i dlouhodobě přetrvávajících chyb v prohlášení, aniž by byli omezeni během promlčecí doby.
Úvodem
Prohlášení vlastníka je jedním ze základních institutů bytového spoluvlastnictví. V praxi zároveň představuje nejfrekventovanější způsob vzniku jednotky.[1] Právě jím se nemovitá věc, kterou je nejčastěji pozemek, jehož součástí je bytový dům, rozděluje na jednotky a společné části bytového domu.[2] Úprava prohlášení z hlediska jeho obligatorních náležitostí a dalších aspektů je obsažena v ustanoveních § 1166 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).
V praxi však není výjimkou, že se v prohlášení vyskytují věcné chyby, které mohou spočívat například v nepřesném popisu jednotek nebo v úplném opomenutí některé z nich. Otázka, jakým způsobem a zejména v jakém časovém horizontu lze tyto vady napravit, má pro vlastníky zcela zásadní praktický význam.
Nejvyšší soud České republiky se ve svém poměrně „čerstvém“ rozsudku ze dne 22. 7. 2026, sp. zn.
26 Cdo 315/2026, vyjádřil k dosud výslovně neřešené otázce, zda nárok na odstranění vad prohlášení vlastníka podle § 1168 OZ podléhá promlčení. Jeho závěr, že se takový nárok nepromlčuje, má zásadní důsledky pro praxi společenství vlastníků jednotek i jednotlivých vlastníků.
Skutkový základ věci
Dne 22. 12. 1998 bylo vyhotoveno prohlášení vlastníka, které vymezovalo jednotlivé byty a nebytové prostory, společné části domu a spoluvlastnické podíly. Prohlášení bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 6. 4. 1999. Tímto prohlášením byly v budově vymezeny jednotky podle tehdy účinného zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Prohlášení však obsahovalo chybu spočívající ve skutečnosti, že mezi vymezenými jednotkami figurovala i jednotka č. 1004/105, označená jako nebytový prostor v 5. patře. Podle žalobce tento prostor ve skutečnosti nikdy jako samostatná jednotka neexistoval a vždy představoval společnou půdu, tedy společnou část domu.
Za účelem nápravy této chyby jednotliví vlastníci jednotek v průběhu let 2004 až 2018 postupně podepsali listinu o změně prohlášení vlastníka, která byla do katastru nemovitostí vložena s právními účinky ke dni 11. 6. 2018. Při této změně však došlo k další, tentokrát závažnější chybě. Z prohlášení byla omylem vypuštěna nejen neexistující jednotka č. 1004/105, ale rovněž jednotka č. 1004/104 nebytový prostor (ateliér) v 5. patře budovy, který reálně existoval a byl po celou dobu ve výlučném vlastnictví žalobce. V důsledku změněného prohlášení se tento ateliér stal formálně společnou částí domu. Žalobce přitom tvrdil, že jeho vlastnické právo k jednotce nemohlo zaniknout pouhou administrativní chybou v listině.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2024 žalobu na odstranění vad prohlášení vlastníka i žalobu na určení vlastnického práva žalobce k jednotce zamítl, přičemž uvedl, že nárok na odstranění vad prohlášení vlastníka se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle
§ 629 odst. 1 OZ. Žalobce se o přeměně své jednotky na společnou část domu dozvěděl nejpozději
30. 10. 2018, kdy skončilo vkladové řízení v katastru nemovitostí, avšak žalobu podal až 16. 6. 2022, tedy více než rok po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
Soud prvního stupně navíc poznamenal, že i kdyby nárok nebyl promlčen, žaloba by nebyla důvodná. Změnu prohlášení totiž sám inicioval žalobce jakožto správce domu, který mimo jiné podal návrh na vklad do katastru, v němž výslovně uváděl, že se mají vymazat obě jednotky (tj. č. 1004/104 i č. 1004/105). Ze schémat podlaží přitom mělo vyplývat, že po změně v 5. nadzemním podlaží žádné samostatné jednotky nebudou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2025 rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí lhůty, a nárok na opravu vad prohlášení je proto promlčen. Dále dovodil, že pokud jednotka není v katastru zapsána a nedošlo k jejímu opětovnému vymezení, nelze se úspěšně domáhat určení vlastnického práva k věci, která z právního hlediska neexistuje.
Řízení před Nejvyšším soudem
Žalobce proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž jako dovolací otázku formuloval právě problematiku promlčitelnosti nároku na odstranění vad prohlášení vlastníka podle § 1168 OZ. Tvrdil, že jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu výslovně řešena.
Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným a po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že je důvodné. Rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Argumentace Nejvyššího soudu
Jádrem právního posouzení Nejvyššího soudu byla úvaha o povaze prohlášení vlastníka a z ní plynoucí důsledky pro otázku promlčení.
Nejvyšší soud vyšel z ustanovení § 1166 OZ, podle něhož je prohlášení vlastníka jednostranným právním jednáním, kterým vlastník rozděluje dům na jednotky. Zdůraznil, že prohlášení nemá být podkladem, jehož význam se vyčerpá okamžikem zápisu do katastru, nýbrž má sloužit jako aktuální doklad skutečného stavu nemovité věci po celou dobu trvání bytového spoluvlastnictví. Prohlášení vlastníka má podle soudu věcněprávní povahu.
Soud dále poukázal na § 1167 OZ, který stanoví, že jakmile je vlastnické právo k jednotkám zapsáno do veřejného seznamu a věcné právo k jednotce nabyla další osoba, nelze prohlášení prohlásit za neplatné ani nelze určit, že vlastnické právo k jednotce nevzniklo. Toto ustanovení představuje významné omezení, které chrání právní jistotu nabyvatelů jednotek, avšak současně vytváří potřebu alternativního mechanismu nápravy vad.
Tímto alternativním mechanismem je právě postup podle § 1168 OZ, který umožňuje odstranit vady, jimiž prohlášení vymezuje jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem. Nejvyšší soud přitom výslovně uvedl, že za specifický druh nesprávnosti ve smyslu tohoto ustanovení lze považovat i situaci, kdy jednotka nebyla v prohlášení vůbec vymezena, ačkoli vymezena být měla, což byl právě případ žalobcova ateliéru. Nárok na odstranění vad prohlášení vlastníka podle § 1168 OZ proto nepodléhá promlčení.
Podle § 611 OZ se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem; jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví. Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k věcněprávní povaze prohlášení vlastníka se na nárok na odstranění jeho vad obecná promlčecí logika neuplatní.
Logickou úvahou tedy je, že pokud by bylo možné vady prohlášení odstraňovat pouze v rámci promlčecí doby, vznikla by absurdní situace, kdy § 1167 OZ na jedné straně brání napadení prohlášení pro neplatnost a § 1168 OZ na straně druhé poskytuje náhradní mechanismus nápravy, avšak tento mechanismus by byl časově omezen. Některé nesprávnosti by tak po uplynutí promlčecí doby zůstaly zcela neodstranitelné, přestože mohou závažně zasahovat do vlastnických práv vlastníků jednotek. Takový výklad by podle Nejvyššího soudu odporoval smyslu a účelu celé úpravy.
Význam rozhodnutí pro praxi a závěr
Komentované rozhodnutí Nejvyššího soudu má zásadní význam pro praxi společenství vlastníků jednotek, jakož i pro individuální vlastníky bytů a nebytových prostorů. Jeho praktické dopady lze shrnout do několika rovin.
Tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 OZ se na nárok na odstranění vad prohlášení vlastníka neuplatní. To je klíčové zejména v případech, kdy vady v prohlášení existují řadu let, aniž by si jich vlastníci byli vědomi, nebo kdy je odstraňování vad komplikováno nutností součinnosti většího počtu osob.
Rozhodnutí dále posiluje ochranu vlastnického práva k jednotkám. Jak ilustruje posuzovaný případ, pouhou administrativní chybou v prohlášení může dojít k formálnímu „zániku“ jednotky a její přeměně na společnou část domu. Pokud by byl nárok na opravu prohlášení promlčitelný, mohl by vlastník přijít o ochranu svého práva i v případě, kdy k chybě došlo bez jeho zavinění.
Nejvyšší soud dále výslovně konstatoval, že za nesprávnost ve smyslu § 1168 OZ lze považovat i úplné opomenutí jednotky v prohlášení. Tím rozšířil aplikační dosah tohoto ustanovení nad rámec pouhých nepřesností v popisu existujících jednotek.
Uvedené rozhodnutí lze proto pro praxi společenství vlastníků považovat za přínosné.
[1] ŠUSTROVÁ, Daniela. a) Prohlášení vlastníka. In: ŠUSTROVÁ, Daniela. Katastr nemovitostí z hlediska praxe a judikatury. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 83.
[2] Tamtéž.
Zdroj: epravo.cz